1963 Davídek Josef - Es, B klarinet

Přichází do Plzně z Banské Bystrice v prosinci 1963. U hudby působil také jako skladník a sloužil až do zrušení muziky v roce 1991.

Josef Davídek:

Mé vzpomínky na vojenskou hudební školu z let 1949 – 1952.
Po zkouškách, které se konaly v Žižkových kasárnách, jsem dostal zprávu, že jsem přijat a mám nastoupit v září. Z Vildštejna, dnešní Skalné u Chebu, jsem přestoupil v Chebu na rychlík do Prahy. V Plzni zůstali v kupé jen manželé. „Někdo prý tu zapomněl vojenský kufr", řekla paní. Ozval jsem se: „To je můj". Kroutili hlavou. Když jsem přišel na bránu do kasáren, zeptal se mě službu konající voják: "Co jsi provedl tátovi, že tě poslal na vojnu?". Škola byla až pod půdou. Hned následovalo ostříhání všech nováčků dohola. Někteří i plakali. Začal vojenský výcvik, „Vpravo, vlevo bok, čelem vzad a pochod", zdravení a pak jsme i vyfasovali hudební nástroje. Výcvik se konal pravidelně Na Maninách v Karlíně. Kdo se špatně otočil, anebo pomaleji běhal kolem hřiště, dostal 60 dřepů. Ten, kdo "papuloval", dostal dalších 60 i s cihlou na ruku. Pamatuji si na paní, která šla kolem, a když viděla toto zacházení s patnáctiletými hochy, šla si postěžovat k panu rotnému ADLEROVI. Bylo vidět, jak ji pěkně dořval, až odešla s pláčem a s nepořízenou. Ten, kdo byl přichycen, že kouří, toho rotný Adler osobně ostříhal dohola. Později provinilců přibývalo, tak mašinkou vystříhal na hlavě jen kříž, a dotyčný se nechal ostříhat konistřihem v dílně u vchodu do vojenské hudební školy. Jedna četa vždy dostala za úkol škrábání brambor. Každý musel mít svůj nožík, slupky musely být tenké. Dohlížel na to proviantní důstojník ŠTECHA, který měl přezdívku „Stalin"'. Na čištění hudebních nástrojů dohlížel důstojník HODYC. A to byly vždy průpovídky: „Čím jsi to čistil?" „Prosím vykukem". „Ty jsi sám pěkný vykuk". Čím jsi mazal ty korečky?" „Prosím, jelením lojem". Ozval se chraptivým hlasem: „Ten jelen ale musel být pěkně chcíplý! Zavolal na svého pomocníka: „PITNERE, vydejte mu tubu B!" Ta byla až zelená, jak byla zašlá a dlouho nečištěná. „A ta se bude blýskat, jak psí koule!" Také se připravovalo dřevo a uhlí pro pokoje a kuchyň. Ve sklepě se vždy závodilo, kdo bude první u sekery. Jmenovec Drahoslav, hornista, vytrhl jednomu žákovi sekeru, za ním stál Lumír HÁLA a ten dostal ránu do hlavy. Mě si pak zavolal por. MALKOVSKÝ a stále naléhal, abych se přiznal, co jsem provedl. Já jsem o tom případu ani nevěděl. A dostal jsem 14 dní umývat schody, až dolů k bráně. Ty se drhly a utíraly 3x denně. Na výuku houslí jsem každý den přišel o 2 hodiny později. Jednou šel MALKOVSKÝ do zaměstnání po schodech nahoru, takže jsem ho neviděl a nepozdravil. Vyfasoval jsem dalších 14 dní. Vycházky byly jen v neděli od 14.00 -18.00 hod, MALKOVSKÝ stál u dveří a mně vždy vrátil na pokoj.

Dovolenou mně dvakrát zrušil a potřetí jsem se nechal předvést k raportu. Velitel školy por. SLUKA si nechal zavolat MALKOVSKÉHO i výkonného ADLERA. Nakonec velitel Hynek SLUKA řekl: „Sbal se a jeď!" Na bráně vždy večerku foukal na křídlovku kuchař, a když slyšel ocvočkované boty, že někdo dobíhá od karlínského divadla, tak večerku protahoval anebo opakoval. Pamatuji si na malého chlapce, hornistu, který dostal 3 dny s dekou po zaměstnání. Za každou minutu zpoždění byl jeden den. Dívali jsme se z okna na dvůr, jak ho strážný pod bajonetem vodí na vycházku. Na rajónech byla plivátka a ta se drhla rýžákem a utírala do sucha. Též jsem jednou dostal od MALKOVSKÉHO 14 dní navíc, že byla mokrá.

Stěhování vojenské hudební školy z Prahy do Spišského Podhradí.
Byli jsme několik měsíců na vojně a přišel rok 1950. To se škola stěhovala. Nakládalo se na nádraží v Libni. Na nádraží bylo slyšet od lidí: „Takoví mladí vojáčci a už jedou do války do Koreje". Když nás transport, většinou, na větším nádraží, zastavil, obcházel velitel školy vlak a stále provolával: „Nevystupovat! Jedeme hned dál!" Každou chvíli posunovali vlak na jinou kolej. Velitel školy měl modrou pásku na brigadýrce, jako velitel transportu. Celou noc jsme pozorovali nápisy na nádražích a cestu, kam vlastně jedeme. Ráno končila cesta i koleje v Spišském Podhradí, pod Spišským hradem. Vojenská hudební škola Bedřicha Smetany? To měl být původní název školy a díky i žákům starších ročníků, nebyl přijat. Třetím rokem byla poddůstojnická škola. Vyfasovali jsme „mařeny", to byla přezdívka pušek. Chodilo se na střelby a stále bylo čistění do sucha a mazání. Vyhlašovali nám poplachy, a to i v noci. Na desátníka KECZSZEHO si dobře pamatuji, jak mně kopal sníh do obličeje při nočním cvičení. Asi se mu zdálo, že přískoky a plížení dělám pomalu. Byl jsem vyšší postavy, takže jsem mě vyfasovaný lehký kulomet, u kterého se vždy při zalehnutí k boji musely nejdříve natáhnout nožičky dopředu. Pochoďáky s plnou polní byly ve dne i v noci, 20 kilometrů do Levoče a zpět. Hudba se tedy dělala jen málo. Většinou spíše jen v neděli, byl smyčcový orchestr, pod řízením kpt. CHROMCE a to dobrovolně. Žáci ze všech ročníků se nechávali budit různě po večerce a chodili cvičit na hudební nástroje na učebny. Tam, kde se sešlo více žáků, pak šli někteří cvičit jinam, aby se lépe slyšeli. Já jsem většinou cvičíval ve sklepě, seděl jsem na bramborách a uhlí; při svíčce. ZABADAL, velitel poddůstojnické školy, koho chytil po večerce nebo před budíčkem, trestal vězením po službě. I ostrým!. Při večerní prověrce jednou zvolal: „Však já vám tu muziku vytluču z makovic!" I já byl jednou přistižen s houslemi nad ránem. Následovaly otázky; '"Kde ste bol?" Odpověděl jsem, že jsem cvičil na učebně. „Ako sa voláte?" „Davídek"."Dávidek? Z ktorého ste ročníku?" „Ze třetího" „Ódo mna, z poddostojnickej školy? Hej? No já vás nepoznám. No, chodte!'" Takže mně to prošlo. Při nástupech roty bylo slyšet od žáků: „Mě to tu nebaví, odejdu do civilu apod., nebo srandisti: „Dáme se k Němcům." Z každého ročníku vždy odešlo několik žáků do civilu, a to každým rokem. Také mě jednou npor. MALKOVSK.Ý přivedl do své kanceláře a řekl mi, abych se posadil za stůl. Vytáhl šuplík, a řekl: „Tam je pistole a jeden náboj. Za chvílí se vrátím". Když přišel, vyřknul „Tak nic? Tak tedy jdu ještě jednou. Za 10 minut se vrátím." Nesahal jsem na nic, aby tam nebyly mé otisky. Pak mě zase jednou odvedl k zadní bráně a stále abych mu řekl, co hledáme. Nevěděl jsem, a tak, že mě zastřelí a zasype poleny dřeva, aby prý mě nikdo nenašel. Asi po roce jsem se dozvěděl od bývalého velitele pokoje, že jejich ročník udělal rojnici a chytili B. R. z jeho ročníku, jak si vyhrabává pistoli u zdi hřbitova ve Spišském Podhradí. MALK.OVSKÝ bydlel se ženou za učebnami a kontrolu vždy vykonával v bačkorách a chodil po špičkách. Vždy jsem ho očekával a nikdy jsem ve službě nezaspal. Rovněž mě chodil kontrolovat, když jsem měl stráž. Jednou se připlížil v dešti, měl na sobě celtu, a když jsem ho stavěl, šel stále dál. Opět jsem zvolal: „Stůj!" On pak vyřknul "No, tak střelte!' Řekl jsem: „Vždyť jsem vás poznal" „No, právě proto," odpověděl. Na pušce byl bodák. „Tak aspoň píchněte!" Také jsme ve stráži hlídali pana arcibiskupa VOJTAŠÁKA. Bydlel v domě, který byl spojený se Spišskou Kapitulou, v níž sídlila vojenská hudební škola. Před vchodem stály stoleček a židle. Od nich se nesměl vzdalovat. Když byla řada ve službě na mne, pozval mě pan arcibiskup, abych si přisedl. Pušku jsem si dal na rameno, hlavní dolů, jak to nosila armáda USA. Pak jsme si povídali. Ve 3 ročníku přišel za mnou spolužák a stěžoval si, že byl několik dní zavřený a nyní prý by to již znovu nevydržel, a že se musí dostat ze školy pryč, že prý někdo chystá útěk a že on by se připojil. Odpověděl jsem mu, že o nikom nevím, ať si zajde za tím, od koho to slyšel.
Zatčení.
Do ukončení školy 26. 2. 1952, jsem byl brutálním způsobem vyslýchán a zatčen. Výslechy dělali „Obezeťáci" z Brna, ŽŽiliny a z Košic. Ráno mě odvezli do Košic a celou cestu jsem měl na rukou psací stroj. Pří výstupu po schodech do budovy mně tlačila hlaveň pistole na záda, a jak prý ten stroj upustím, tak, že to zmáčkne. Vyšetřování trvalo několik dní a nocí. Okna byla stále zatemněná a byl jsem bez jídla a pití. Vyšetřovatel si nechal službou donést pěkný voňavý salám a čerstvé rohlíky. Když to podepíšu, co napsal, že dostanu taky. Neustále jsem trval „na svém", že si to musím přečíst. Několikrát to roztrhal a přepisoval. Když mi nabídl jídlo a natáhl jsem ruku, tak mně do ní plácl a zařval: „To bys žral, co?! Až to podepíšeš!" I další den mi nabízel jídlo a já jsem odpověděl: "Děkuji, ten co tu byl před vámi, mně již nabídnul". Měl jsem obavy, jestli se ho nezeptá. Též při kouření na mě foukal dým. A zase neustále: „Podepiš, dostaneš cigaretu!" Byl jsem nekuřák, tak mi to nevadilo. V rukách si stále pohrával s nějakým hrbolatým nožem, který používal hned při prvním výslechu ještě v Podhradí a vyhrožoval, jestli chci ještě někdy vidět své sourozence a rodiče, tak, abych to koukal rychle podepsat. Při výslechu mně neustále vnucoval útěk za hranice. Pak řekl: „Věřím, žes nikam utíkat nechtěl, ale co bys dělal, kdyby ses tam přece jen někdy ocitl?" Po několika hodinách jsem mu odpověděl, že bych hrál v nějaké kavárně. Tvrdil, že by mi dali vybrat, buď do armády, nebo dělat špiona. Odpověděl jsem, že bych nikdy nebojoval proti své zemi a kamarádům. Po několika týdnech jsem spatřil v košické věznici, při loupání česneku, další dva spolužáky. Trest smrti nebo doživotí. To nám hrozilo všem třem, neboť jsme byli obžalovaní z vlastizrady a špionáže. Stále jsme slyšeli: „Vojáci a přísaha". Po několika měsících jsme byli eskortováni z Košic ke státnímu soudu do Prahy na Pankrác. Při výsleších v Ruzyni jsem se dozvěděl, že jsem se chtěl stát diverzantem. V opasku jsem měl mít fotoaparát, a že jsem s ostatními spolužáky zpíval písničky „Až k nám přijdou chlapci z USA v celých Čechách bude opět hej... Svoboda k nám ze Západu přijde," atd. To ve škole Jirka KVASNIČKA na jedné třídě hrával na kytaru a zpíval s ostatními žáky nějaké písničky, avšak mezi nimi jsem tam nikdy nebyl. Jednou ve službě jsem tam byl pro jednoho žáka. Po několika měsících jsme byli všichni tři opět eskortování zpět před vojenský soud do Košic. Nikdy mně nic takového dokázáno nebylo, 24 různých fotografií mi bylo vráceno - jako nezávadné.

Soud.
Po šesti měsících jsme byli odsouzeni takto: svobodník Vláďa VAŇOUREK, který byl v ročníku nejlepší violista, na 3 roky do Jáchymova. Pak sloužil vojenskou základní službu u Pomocných technických praporů v rudných dolech v Ejpovicích u Plzně, Karel ČERVENKA a já jsme byli odsouzeni, každý na 10 měsíců, výkon trestu kárná rota Lešť, Oremov Laz (Čepičkovy lázně). Pracovali jsme tvrdě s lopatou, krumpáčem a i v lese poráželi stromy, vždy od rána, až do tmy. Za každý den nám připisovali 1,- Kčs, avšak tato částka tam zůstala dodnes. Karel ČERVENKA a já jsme jednou v neděli dostali za úkol oklepávat sníh z elektrických drátů. Já jsem to dostal, až k hlavní bráně. Došel jsem do poloviny k železné bedně, v níž to hučelo. Byl to transformátor. Dále pak už vedly pouze tři silnější dráty. Tak jsem opatrně hodil dřevěnou tyč na jeden drát a pustil ho. Dostal jsem ránu do těla a skácel jsem se k zemi. Viděl jsem shořelého králíka. Když jsem se probral, vrátil jsem se k těm třem, co mě tam poslali, řekl vězeň - elektrikář, že jsem měl velké štěstí, že byla tyč suchá, pravá ruka nahoře a suché rukavice. Proti zemi že tam bylo 24.000 voltů, byl u toho dozorce se samopalem a nějaký civil. Také jsem byl jednou poslán s bandaskou na jeden statek pro mléko pro mjr. KONVALINKU, což byl velitel věznice. Na bráně viděli bandasku, takže jsem bez komplikací prošel. V dálce jsem uviděl statek, Asi v polovině cesty na mně někdo vystřelil dvě rány. Jednu jsem slyšel, jak šla kolem hlavy. Utíkal jsem celou cestu a nazpět jsem šel přes les, jak mi doporučili na statku. Prý naše jména na nástěnce ve vojenské hudební škole dlouho visela jako odstrašující případ. Náš obhájce, kapitán, na nás u soudu řval: „Tak se přiznejte! Něco jste provést museli...
Josef Davídek

Vzpomínka na chvíle prožité ve VHŠ Praha – Karlín 1949.

            Žáci staršího ročníku pochodovali po Karlíně, zkoušeli hraní za pochodu. Vedl je velitel školy, poručík Hynek Sluka. Mezi domy se to mohutně a krásně ozývalo. Zvlášť, když se tenory a heligóny dostaly na basfiguru. Byla to paráda poslouchat. I to strniště na hlavě se zvedalo.
Žáci 1. ročníku vždy byli ostříháni dohola. Později jen ti kuřáci. Několikrát jsme byli i s prvním ročníkem vybráni a dostali vstupenky na koncert do Lucerny. Láďa Urbánek, Zdeněk Svěch, Davídek. Nám to nevadilo, že jsme byli bez vlasů. Ani těch úšklebků kolem nás při koncertě jsme si nevšímali.
            Vzpomínám často i na našeho velitele světnice Láďu Mikeše, který se k nám, bažantům, choval vždy velmi dobře. Mně dokonce opravil hru na klarinet a saxofon. Naučil mě i ten slaptón.
            Zažili jsme i trapasy. Například na 1. května, na průvod Prahou, kdy nám odebrali křídlováky i trumpetisty a přidělili je důstojnické škole, Žižkovákům. Dostali modré uniformy, jako měli oni, vyfasovali fanfárky s praporky a vedli Žižkováky. My, žáci Vojenské hudební školy, jsme byli seřazeni podle velikosti. Každý dostal jiný hudební nástroj, než na který se učil, a pochodovali jsme v průvodu. Lidé na Václaváku křičeli: „Ať žije hudba, která nehraje!“ Na to my hned provolávali: „Žižkováci jsou samá lež, fanfáry jsou z VHŠ“. A to přes celé náměstí.
            Pamatuji si také, jak jeden fanfárista při proslovu upadl. Jeho fanfárka na dlažbě udělala pěkný rachot. Nastalo přísné vyšetřování. Byl to žák 2. ročníku M. Z. Asi se mu na sluníčku udělalo špatně.
            V roce 1950 byla VHŠ přemístěna do Spišského Podhradí. Po ukončení studia dne 15.1.1952 jsme měli dva měsíce na rozehrání a dovolenou. Avšak 26.2.1952 jsme já, a ještě dva žáci, byli zatčeni a převezeni na „Garňák“ do Košic. Po čtyřech měsících nás eskortovali na Pankrác před státní soud. Po dalším, několika měsíčním vyšetřování v Ruzyni, nás opět eskortovali zpět do Košic.
V Praze jsem se dozvěděl, že jsem měl zpívat dvě písničky, a že jsem se měl stát diverzantem.
I těch 24 různých fotografií mi bylo vráceno, jako nezávadné. To jsme si všichni ve škole koupili, kus za 1 korunu. Již jsem o tom psal ve zpravodaji č. 108.
            Z kárné roty Lešť po 11 měsících jsem nastoupil k hudbě v Domažlicích, a v roce 1953, po dvou měsících, jsem byl přeložen k plukovní hudbě do Frýdku Místku, bez náhrady. Asi jsem nesměl sloužit u hranic! Zahlásil jsem se kapelníkovi, který se nadechl a vyřkl: „Tato hudba je založena ze samých trestanců!“ Už tam totiž sloužili dva soudně trestaní. Po tomto představení mé osoby spoluhráčům, pan kapelník zároveň kolektiv požádal, aby mně to nikdo nepřipomínal. Že jsem si své odpykal a odpracoval.
            Po přijetí za četaře z povolání jsem dostal partu z vojáků základní služby. Každou neděli se hrávalo v PDA na odpoledních „čajích“. Pokud tam byl velitel, nebo poradce útvaru, tak jsme zábavu nesměli ukončit.
            Tehdy se také jezdilo každým rokem na několik měsíců do VVP,  neboli vojenského prostoru. Když jsem k této hudbě nastoupil, útvar opět vyrazil na výcvik, na cvičení. Vedli jsme pluk, hudba při pochodu hrála. Bylo to kolem 100 km. Plnou polní jsme naložili na vozy, které táhli koně. Někdy se povedlo, že na několik posledních kilometrů jsme si přisedli na vozy, k našim plným polním, a kousek se svezli.
Každý měl jednu celtu, takže vždy čtyři si postavili stan. Na jídlo se chodilo s ešusem do záklaďácké jídelny. To i v místě posádky.
Jednou jsem vyfasoval koně, brašnu se spisem, a dostal úkol odevzdat zprávu poručíkovi, který byl s četou na brigádě sušení sena. Jel jsem zkratkou přes luka a les. Ještě ten den jsem se vracel. Bylo to kolem 30 km.
Na jedné jamce kůň klopýtl a byli jsme na zemi. Seděl jsem na něm dříve, než se zvedl. Asi tři týdny jsem se pořádně nemohl postavit na nohy, jak jsem byl odřený. Kůň byl totiž bez sedla.
Ráno byla rozcvička, výcvik s puškou a plynovou maskou, jako v posádce. Také se lezlo pod dráty, říkalo se tomu opičí dráha. Kapelník vždy předvedl.
            V místě posádky, jako vždy ten nejmladší z povolání, jsem dostal úkol: brašnu se spisem, ústroj rajtky, čižmy, dohoda. A jel jsem vlakem z Frýdku Místku do Opavy, na velitelství. Na odpověď jsem čekal do druhého dne. Noc jsem vždy proseděl v parku na lavičce.
            Také jsem byl požádán, zda bych nepřešel na Es klarinet. Nástroj měl německý systém, u mne to nebyl žádný problém, neb jsem ve VHŠ v prvním roce na takový začínal na B klarinetu. U každé hudby, kde jsem sloužil, hrál „Esík“, když es-klarinetista od hudby odešel, nebo musel hrát hoboj.
            Jelikož u této hudby bylo dost starších hráčů na housle, byl jsem požádám, zda bych se nenaučil na fagot.
Později jsem jezdil i na výuku do Ostravy, k Mandasovi, který hrával i u vojenké hudby v Plzni u kapelníka Ešky.
Houslím jsem však zůstal věrný a z Místku jsem s nimi jezdil na výpomoc hudbám do Krnova, Jeseníku, Hranic a Lipníka na 1. housle.
Ve Frýdku jsem též sloužil s Vaškem Foldynou, který popisoval hry na pohřbech ve zpravodaji č 113.
Rovněž i já bych se chtěl o některých zmínit.
Takže na ten můj první, co jsem měl odehrát, mám špatné vzpomínky. Nějak to na mne zapůsobilo, že jsem nemohl ani hrát. Pohřeb se konal v Ostravě. Za rakví šel vysoký chlap, kterému visely podél těla dlouhé ruce a dlaně měl jako lopaty. Velmi těžce to nesl. Byl to havíř, který vyprovázel na poslední cestě svého jediného syna, který přišel o život na šachtě, kde sloužil vojenskou základní službu.
S Vaškem Foldynou jsem sloužil v Banské Bystrici. Tady připomenu ještě některé zážitky z pohřbů.
Hřbitov byl na kopci, čtyři muži nesli rakev. Jeden z nich uklouzl na sněhu, rakev spadla na zem, kutálela se ze svahu a nebožtík z ní vypadl.
Na dalším pohřbu se sešly dvě ženy a začaly se hádat. Jedna křičela na tu druhou, co tam chce a ta druhá zase na ni křičela, že ona je právoplatná manželka, že má na to papíry. Tak dlouho se hádaly, až se chytly za vlasy a nakonec obě spadly za nebožtíkem do hrobu.
Při pohřbech byl šofér vždy připraven u autobusu. Tak se jednou stalo, že pozůstalým bylo něco divného. Nepřijela čestná jednotka, ani správce posádky a nebyl tam nikdo, kdo by pronesl rozlučku se zesnulým. Násilím otevřeli rakev a hned pak běželi na nás s pokřikem: „vy jste nám ho zabili!“. Tak nás zachránil rychlý úprk do autobusu.
            Při soutěži vojenských hudeb vždy vyhrála hudba kapelníka majora Šubrta. Když kapelníci vysvětlovali, že tato hudba má jednou tolik hráčů, komise se bránila tím, že je to šikovnost kapelníka. On totiž vždy na soutěž nechal obléci do uniforem drážní hudbu a tím se jim započítalo cvičení v záloze. Tento kapelník vždy začínal pochodem: Vítězství bude naše.
            Po zrušení hudby Frýdecké nás šlo dvanáct zakládat vojenskou hudbu do Banské Bystrice. Ostatní vojáci z povolání založili Oblastní hudbu policie v Ostravě.
            V Banské Bystrici jsem kromě party byl také několik let velitelem požárníků u hudby. Sám jsem sobě velel.
Asi pět rodin jsme dostali propůjčenou jednu místnost do doby, než nám přidělí byty. Bylo to v semináři, kde hudba měla učebnu i nástroje. Jednou večer jsem ucítil kouř, doběhl jsem na učebnu, kde byl již uhlák v plamenech. Byly tam vždy naházeny papíry od svačin a vajgly z cigaret.
            Také vzpomínám na hráče pozounu M. Majerčíka. Chtěl sloužit u hudby, tak se musel vzdát hodnosti podporučíka a dostal hodnost staršiny. On měl zajímavý nátisk. Tahal snižec rovnou na špičku bot. Jednou mu kapelník řekl: „Miško, dajte ten trombon hore. Takto, jako Venca Foldyna!“
Miško odpověděl: „Já nemožem!“,
„Venco ukaž“.
„Já nemožem“.
„Prečo nie?“.
„Lebo ja mám spodný nátysk“. 
            V roce 1963 jsem byl přeložen na svoji žádost k vojenské hudbě do Plzně. Ani po přemlouvání kapelníkem, jsem si to nenechal rozmluvit. O této hudbě jsem se již zmiňoval ve zpravodaji č. 117.
Josef Davídek Plzeň 18.10.2016.